LIDOVÝ KROJ
Mařenka Pazdýrková z Velké Roudky rok 1906.
(fotografii poskytla paní Vlasta Valová)
Vše okolo kroje regionu Malá Haná zpracovala před lety
paní Pavla Vacová. Více tedy zde
zdroj: https://na.nulk.cz/
Josef Vrbka, Lidové povídky a pověsti z Malé Hané. Velké Opatovice 1966
Národopisné bádání od svého počátku vlastně těžilo z pilné práce sběratelů a vlastivědných pracovníků, kteří žili přímo na vesnici nebo v malém městě, důvěrně znali místní tradice a zachytili pro budoucnost mnoho dokladů, jež by jinak z terénu beze stopy zmizely. Počet erudovaných národopisců nebyl nikdy v minulosti a není ani dnes natolik vysoký, aby se bez této pomoci ochotnických spolupracovníků obešli. Vzpomeňme jen na to, kolik zajímavého a bohatého materiálu shromáždil Čeněk Zíbrt na stránkách Českého lidu právě z příspěvků a materiálových zpráv těchto krajinských pracovníků; onen materiálový archív patří dodneška k vydatným pramenům národopisného bádání. Myslím, že úloha a uplatnění krajinských badatelů je bolavým místem dnešní organizace naší národopisné práce. Odborné časopisy se těmto přispěvatelům uzavřely, četné regionální časopisy a sborníky zanikly a tak tito sběratelé ztratili vlastně půdu pro zveřejnění svých výtěžků. Národopisné společnosti se sice podařilo vybudovat přispěvatelskou síť z krajinských dopisovatelů, avšak tento materiál se stává součástí rukopisného archívu Společnosti a je většinou jen stroze evidován ve Věstníku NSČ, což pochopitelně jen málo povzbuzuje člověka, jenž by rád spatřil výsledky své práce publikovány. Mám za to, že organizování krajinských národopisců, jejich odborné vedení a možnosti publikačního uplatnění jejich výsledků by se měly brzy stát předmětem úvahy našich etnografických a folkloristických institucí.
Sešitek lidových pověstí z Malé Hané, o němž píši tuto zprávu, je právě výsledkem takové zasvěcené [/] sběratelské práce. Josef Vrbka, autor tohoto pověsťového souboru, není mezi vlastivědnými a národopisnými pracovníky neznámým jménem. Jeho zápisy lidového vyprávění z Hané a z Malé Hané nenašly dlouho cestu na veřejnost a ležely v sběratelově stole. Nyní se jich ujal historickovlastivědný kroužek při ZV ROH n. p. Moravské šamotové a lupkové závody ve Velkých Opatovicích a podařil se mu pěkný a záslužný ediční čin. Cyklostilovaná sbírka ovšem už vychází jako pietní vzpomínka na J. Vrbku, neboť ten na sklonku r. 1964 zemřel ve svém rodišti, hanáckém Nákle u Olomouce. Letos by se dožil osmdesáti let.
Soubor pověstí z Malé Hané vznikl za dvanáctiletého pobytu J. Vrbky v Bezděčí u Trnávky. Obsahuje necelé půl stovky čísel z několika malohanáckých vesnic, hlavně z Bezděčí, Unerázky, Staré Rovně, Vrážného, Biskupic, Lazů atd. Jde vesměs o pověrečné povídky (vodníci, světýlka, čarodějnice, bílá paní, můra, ohnivý pes, ohnivý muž) atd., vzácněji se vyskytují mezi nimi pověsti dějepravné a lokální. Většina látek obměňuje a lokalizuje motivy a syžety známé u nás povšechně, najdou se však mezi nimi i některé látky zvláštní a unikátní, jako pověsti o šimlíčkovi (str. 20), tajemné přadleně (21) nebo šedém chlapci (29). Sběratel uvádí u každého čísla místo zápisu, vypravěče a rok jeho narození; zapsané látky převyprávěl, [/] jde o citlivé a zdrženlivé stylizace, v nichž Vrbka dodržel všude kontury autentického podání, přidržel se i lidového vypravěčského stylu a zřekl se všech vlastních obsahových dodatků a stylistických "výzdob". Třebaže tedy nemáme před sebou folkloristické záznamy v nejpřísnějším slova smyslu, poslouží Vrbkova sbírka k poznání ústních tradic na Malé Hané i jako odborný pramen, a to tím spíše, že zápisy z tohoto regionu nejsou v naší literatuře ani v archívech početné. Ale jistě se stane i milou četbou v kraji, kde vznikla.
Sbírku uvádí stručná předmluva sběratelova a uzavírá ji doslov, v němž Vlastimil Sedlák vzpomíná na tohoto iniciativního moravského vlastivědného pracovníka a spisovatele a hodnotí jeho činnost. Úhledný sešit je opatřen ilustracemi od F. Prossera a naznačuje možnosti, jak uplatnit výsledky regionálních vlastivědných pracovníků. Vydavatelům patří za jejich počin dík a doufejme, že i druhá Vrbkova sbírka pověstí z Hané časem najde cestu ke čtenáři.
Oldřich Sirovátka
Pavla Vacová, Lidový kroj Malé Hané s přilehlými horami,
vydalo Okresní vlastivědné muzeum v Blansku 1970, str. 39
V drobné úhledné práci Pavly Vacové je soustředěn materiál získaný sběrem a průzkumem Malé Hané a několika horských obcí a z pozůstalostních spisů archívů v Jevíčku, Boskovicích a Biskupicích. Po úvodě Vratislava Grolicha je zařazena první kapitola o příčinách zániku kroje na Malé Hané. Autorka se nezaměřila na celou oblast, ale jen na několik obcí, které v této kapitole vyjmenovává. Hranice rozšíření kroje vymezuje v další částí a zároveň v ní uvádí některé společné znaky sousedních oblastí.[/]
Jako první popisuje Vacová dětský kroj, o kterém se dochovalo málo dokladů. Většinu informací získává od starých pamětníků. Podobně je to i s krajem mužským; byl z mnoha důvodů odložen již v polovině 19. století. Autorka ho popisuje velmi pečlivě na základě ústních a písemných pramenů. Kapitolka o mužském kroji není rozčleněna na více částí, neboť kroj byl ve srovnání s ženským krojem o mnoho jednodušší.
Větší část brožurky věnuje autorka ženskému kroji a jednotlivým jeho částem. Uvádí názvy částí krojů v dialektu z různých obcí, vývojové změny kroje a změny v používání krojových součástek. Celá tato část o ženském kroji je však nevyváženě rozčleněná a působí roztříštěná. Např. některé obřadní součástky, které jsou zde popisovány, by mohly s dalšími textiliemi, pojícími se k obřadům a rodinnému životu, tvořit s ostatními částmi obsahově vyváženou kapitolu - obřadní oděv.
Knížka je doplněna fotografiemi a kresbami, které však nemají dostatečné označení. Praktičtější by jistě bylo určení v textu a ne na konci publikace. Není možno se spokojit ani s citacemi z čerpané literatury a odkazy na použité prameny. Autorka pečlivě uvádí informátory, kteří jí jistě v mnohém při dlouholeté přípravě této nepříliš rozsáhlé, ale užitečné práce pomáhali. Ludmila Batůšková
SÍŤOVANÉ PRÁCE Z OKOLÍ MĚSTEČKA TRNÁVKY
MIROSLAVA LUDVÍKOVA, Brno
V muzeích v Brně a v Jevíčku se uchovala hrstka síťovaných vložek, o jejichž funkci se nedočteme ani v regionální literatuře, ani nedozvíme od nejstarších informátorů v terénu. Formát těchto předmětů a srovnání s dochovanými doklady odjinud svědčí o tom, že jde o věci, vížící se k narození dítěte, křestní pokrývky a jejich části a vložky z koutnic. Základní použití je tu v koutnicích, podle ústního podání měla matka kontakt s děním v seknici právě prostřednictvím transparentní vložky. Ta byla umístěna v koutnici středem na spojnici dvou kusů plátna. Nemáme sice se síťováním žádnou zachovanou celou, ale přece nám zdobnost vložek prozrazuje, že nebyly doprovázeny výšivkou v plátně. Symbolem koutnic se tedy stala vložka, a proto se nefunkčně, čistě symbolicky přenesla i na křestní plachetku.[/] Používat průhledné vložky bylo běžné od renesance a dosahovalo se toho třemi způsoby - výšivkou, paličkováním a síťováním. Výšivka, která splňovala podmínky transparentnosti, se vyskytovala na jihovýchodní Moravě, tu a tam i na Hané. Běžnější na celé Moravě bylo používat vložek paličkovaných, hlavně od 18. století. Ovšem cenově byly přístupné jen zámožnějším krajům a vrstvám, protože paličkování nebyla technika obecně známá. Znalost síťování byla rozšířenější a ačkoli je to technika stará, starší než druhé dvě, přesto je v této souvislosti náhražkou, ovšem plnohodnotnou a svébytnou.
Na Moravě se opět vyvinula dvě centra, kde se uchytilo síťování ke zdobným účelům a vyvinulo v samostatný projev, a to na východní a na střední Moravě. Rozdíl je v síti samé stará východomoravská je rovná, ve shodě se směrováním ok na prolamované výšivce, ke které se významově připojuje. Středomoravská je diagonální, jako paličkovaná krajka. Podle stáří dochovaných dokladů se pak oblast jejího výskytu rozpadá na několik pásem. Severní na Malé Hané je nejstarší a pochází z 18. století. Přechází sice i na počátek století devatenáctého, ale tam mizí do ztracena. Střední je nejrozsáhlejší, doklady k němu najdeme od západní Hané přes Brněnsko po Velkomeziříčsko. Nejmladší jsou z brněnského Kloboucka a z jihomoravského území dříve obývaného Charváty. v posledních dvou územích se síťované práce odvrátily od inspirace paličkovanými krajkami a přiklonily ke gázovinovým vložkám 19. století s hrubším vzorem. Vyšívaly se silnou pestrou vlnou v letech 1830-1860 a ze starší vrstvy se zachovaly jen zlomky.
Z malohanáckého střediska známe osm kusů s centrem v místech Bezděčí-Unerázka nebo nejbližšího okolí a pak už je jen jeden kus z Vanovic. Tam právě je dochován protějšek, koutnice s paličkovanou vložkou - síťovaná vložka. Sedm kusů je dnes soustředěno v Moravském muzeu v Brně, z toho čtyři byly převedeny z katedry etnografie brněnské filozofické fakulty, dvě z muzea v Jevíčku a úplná křticí rouška byla zakoupena v Jevíčku. Jedna ukázka je uvedena v knize Volkskunst und Gewebe, nevíme však, kde se nachází. Vanovická vložka i koutnice jsou v soukromém majetku.
Malohanácké vložky jsou zhotoveny ze lněné příze doma předené, čím jsou starší, tím je příze jemnější a oka sítě menší. Ve výšivce se uplatňuje i lněná příze i hedvábí surové barvy,[/] tj. jemně nažloutlé, i přibarvované, vždy žlutých odstínů. Na diagonální síti jsou vzory vyšity protahováním jednosoustavným i dvousoustavným čili pláténkem, ale plochý dojem z výšivky nemáme, a to z několika důvodů. Jedním z nich je použití příze v různých tloušťkách.
Příčně užitá bývá obvykle slabší, doplňková, a základní ji úplně potlačuje. Jestliže steh vyplňuje jen jednu řadu oček a vrací se vždy zpět, příčně použitá nit stehy jen zachycuje a spíše je zdůrazňuje než potírá, sama pak ustupuje do pozadí. Nebo jsou niti rovnocenné, ale různobarevné. Střídání barev - i když nekontrastní - překrývá střídání nití a strhuje na sebe pozornost. k dynamickému dojmu přispívá i dodatečné konturování vzorů. Celkově lze zhodnotit, že výplň vzorů je provedena nemechanicky, s přihlédnutím k přirozenému směrování, které se respektuje. Je to vyšší způsob práce, ale zároveň mladší. Obvykle se výšivka na síti přiřazuje k výšivce podle počítané niti, protože technicky postupuje stejně. Výsledný dojem z malohanáckých prací je ovšem mnohem živější, protože nepředvádí pouhé geometrické tvary. k tomu přispívá právě konturování, doretušovává tvar a stírá z něho strohost, takže výšivka má konkrétní obsah.
Tím se nijak nepopírají technické předpoklady, které tkví v základě tohoto způsobu výšivky. Nepouštíme se zřetele příbuznost s paličkovanou krajkou 18. století jako jejího východiska. Nejlépe, vlastně bezprostředně to lze pozorovat právě na úplné křticí plachetce, kde je vedle sebe krajka i vložka. Síť má však větší výraznost, větší názornost, je méně abstraktní než krajka. Výšivka tu má větší volnost. O nějaké bezduché náhražkovosti pak už vůbec nemůže být řeči.
Základní motivy přitom nikdy neopouštějí princip techniky podle počítané niti. Dokazují to především velké statické motivy, které jsou tu dva. Je to čtverec nebo mírný obdélník rozčleněný diagonálami, Rostlinnému světu jej přibližuje zoubkovaný okraj. Motiv je neutrální, může se nazírat ze všech stran na rozdíl od druhého - srdce, vynucujícího si jen jeden způsob použití. Tyto motivy jsou samostatné, první se k ničemu nepřiřazuje, protože je schopen sám beze zbytku vyplnit plochu, druhý může být doplněn drobnými motivy.
Zcela základním prvkem je pak výplň čtverečku. Teprve toto rozčlenění na čtverečky a jejich střídání odkryje vztah ke krajkám. Čtyři výplně sestavené k sobě, s vynechaným středem, tvoří základní květ: Konturováním a jiným směrováním stehů se ze čtverečku dostane kroužek, z kroužků se sestaví hrozen. Ze čtverečků vzniknou lístky slzovitých a srdcovitých tvarů. Kompozice z nich mohou být uzavřené nebo s vynechaným jedním dílem a pak dostaneme květ na zdejší síťové výšivce nejběžnější - karafiát.
Ale jen tak jednoduše zdejší výšivka nevzniká. I když to z počátku vypadá stejně, přece jen složitější sestavy jsou jiné, vlastní výšivce, dané staletým vývojem. Je tu i motiv, který se na krajkách nevyskytuje vůbec, a to je páv. Ve srovnání s jinými územími je malý, nestereotypně pojatý, dovede se vždy přizpůsobit plo[/]še. I když musí byt pro tento účel přetvořen a někdy až zkreslen, takže jej nezasvěcený v souvislostech těžko rozezná, přece vždy působí jako oživující prvek. Jinak by totiž výšivka byla jednotvárná. Ojediněle dále najdeme tulipán, listové doplňky, spirálky, hvězdice, ale nikdy tu není granátové jablko, na rozdíl od výšivek z Hané a od sítí z východní Moravy, kde právě granátové jablko a jeho odvozeniny jsou v základu celé tvorby. Také výskyt pavího 'motivu zařazuje věci spíše k západu a k jihu než k Hané, protože tam ve starší době zoomorfní motivy nenajdeme. Výjimku tvoří dvouhlavý orel, který se vyskytuje i na našich sítích a patří na rozdíl od páva spíše ke statickým, neměnným prvkům, podobně jako čtverec a srdce.
Sestavování motivů do kytic je nečekané a překvapivé. Neobvyklé je proto, že v severnější části Moravy kytice se nevyskytují, a také proto, že obecně na jejich rozvinutí ve vložce nejsou předpoklady. Jenže zde jsou vložky dosti široké a kytice se jim přizpůsobují tím, že se roztahují do šířky. To je starší, strnulejší pojetí s přesně vedenými rozvilinami, Východiskem dole je uzavřený diagonálně postavený útvar s lístky, hlavními motivy jsou karafiáty a ke kytici je včleněn i páv. Čím je vložka starší, tím častěji se na ní vyskytují tyto kytice. Existuje i jejich mladší varianta, s hravější, improvizovanější kompozicí. Zatímco první, absolutně starší, má daleko větší životnost, druhý způsob je ústupový a jen na něm se projevuje vztah ke stylu vložky z Vanovic.
Polovina síťované vložky z křticí pokrývky (katalog č. 1). Foto M. Drgová.
Kromě do kytic se motivy řadí i k vlnovce. Zatímco kytice jsou uzavřeným, ukončeným celkem, vlnovka je vlastně nekonečná. Přitom jedna kompoziční možnost nevylučuje druhou. Každá starší vložka s kyticemi má na okraji lem s vlnovkou a ohyb vlnovky může vyplňovat i mladší varianta kytice.
Rytmus střídání není jednotvárný. v nejjednodušších se střídají dva celky, ať již z jednoho motivu nebo jednoho kompozičního útva[/]ru. Děje se to obvykle tak, že první má neutrální charakter a druhý jediné možné použití, ať je to srdce, orel či kytice. Přitom je lhostejné, zda jde o použití k vlnovce nebo bez ní, neboli vlnovkové nebo aditivní použití se děje podle stejných principů. Prvek s jedinou osou, s jediným možným použitím se neotáčí, jak by logika vlnovky vyžadovala, nepřizpůsobuje se jí, ale rozhodující je funkce, které se vše podřizuje.
Detail z vložky z koutnice (kat. č. 3). Foto Petr Jero.
Další způsob kombinace motivů se blíží hanáckým zvyklostem, nebo přesněji řečeno zvyklostem běžným v celé severní polovině Moravy na výšivce na úvodnicích (na plátně). Někdy je střídání zcela pravidelné, jindy zcela improvizované, např. ze čtyř základních kreací, které se obměňují. To pravidelné je podivuhodnotnější než druhé: takto uzavřeně, symetricky od středu, jsou komponovány křestní plachetky, např. mezi dvěma stejnými kreacemi je jiná středová. To konec konců je pochopitelné u malé pokrývky, ale u velké je pravidelnost podivuhodná proto, že síťovaný podklad přece jen nedopřává možnost tak volného rozvrhu výšivky, jaké dává předkreslení na plátně, ale omezuje jej nutností neustále se na něj ohlížet. Nejsložitější je střídání ABCA CBC ACBA - opět symetrické ke středu. Jindy[/] aspoň ukončení na začátku a na konci je stejné, když jinak je střídání jednoduché (ABAB). To, co je obecné, projevuje se i zde - čím je vložka mladší, tím chudší jsou varianty a tím statičtější je celá výšivka. Vývoj vede ke zjednodušení, oprošťování se od podrobností, k zhrubnutí celé výšivky, souběžně se zhrubnutím základního materiálu, z kterého je síť zhotovena. Improvizační schopnost mizí. Podrobnější rozbor je ostatně uveden v katalogu u každé vložky. Obecnější závěry nelze stanovit pro malý počet případů a pro jejich neúplnost.
Závěrem můžeme aspoň říci, že lze s největší pravděpodobností určit postavení těchto síťovaných vložek v moravském kontextu - má mnoho z kompozice i celkového pojetí hanáckých výšivek na jedné straně, ale skládá se zároveň z prvků, běžných na západní a jižní Moravě na straně druhé, jak to zeměpisná poloha území s sebou přináší. Celek vykrystalizoval ve vlastní nezávislý projev, nezaměnitelný s jiným, vysoce hodnotný z estetického[/] hlediska. Přitom se až do konce první poloviny 20. století nevědělo, že existuje. Před úplným zapomenutím jej zachránili regionální sběratelé, mezi nimi ředitel Emil Tutsch, rodák z Unerázky. Jim patří za to dík.